Hagiografie v praxi

Těžko najít vhodnější místo k zamyšlení nad středověkou hagiografií v její rozmanitosti a různorodosti než je knihovna kláštera v St. Gallen. Zde napsaly generace mnichů v různých obdobích, z různých důvodů a pro různé účely značné množství životopisů a příběhů o zázracích v nejrůznějších formách. A téměř všechny plody jejich pilné práce se dostaly do sbírek knihovny kláštera St. Gallen a tak se dochovaly. Právě proto je toto místo jako stvořené nejen k zamyšlení nad obsahem, ale i nad různými funkcemi středověké hagiografie. Je třeba mít na paměti, že každá generace mnichů kladla jiné, vlastní obsahové akcenty, staré zavrhovala nebo přepisovala a přizpůsobovala novým potřebám, nové vytvářela nebo nové získávala. A to zcela pro různé účely.

Toto hagiografické písemnictví v jeho ohromné tematické šíři byla věnována výstava klášterní knihovny, která se konala od listopadu 2024 do dubna 2025, která nesla název „Šílené příběhy“. Epiteton „šílený“ vzbuzuje zmatek; kurátor výstavy a ředitel knihovny, švýcarský historik Cornel Dora,  řekl: cílem je „koncentrovat výstavu na zajímavé a účinné epizody v legendách o světcích, aby je tak bylo možné vidět jako atraktivní literaturu a součást evropského historického pokladu“. Nemohla by v epitetu „šílené“ zaznít i otázka, jak se v postfaktické době stavíme k příběhům, které kdykoli mohou opustit rovinu faktů a přesto si neustále nárokují, že jsou pravdivé, než Luther prohlásil legendu za lež?

Stejně jako historiografie, i hagiografie je rozsáhlý narativní žánr, který je definován předmětem, na který se zaměřuje, v tomto případě na svaté. Hagiografie se obvykle dělí na životopisy, tedy popisy životů, legendáře jako sbírky krátkých životopisů, zprávy o translacích ostatků a zázracích, ať už jednotlivě nebo opět ve formě sbírek, například jedinečné zázračné knihy Panny Marie v klášteře St. Gallen (1479–1529). ormálně se hagiografie nejčastěji vyjadřuje v próze; zná ale i veršovou formu pro školu nebo osobní čtení.

Hojnost a rozmanitost hagiografických textů činí toto téma na první pohled způsobují, že se toto téma zdá být bezbřehé; navíc existuje výzkumná literatura, která zahrnuje více než 20 000 titulů, a kterou jednotlivec nemůže obsáhnout. Kdo se tedy zabývá hagiografií, nemůže se tedy vyhnout pevnému vymezení svého předmětu. Ale podle jakých kritérií? Existuje několik možných přístupů:

Můžeme se k hagiografii přiblížit skrze typ světce (mučedník, vyznavač, panny, vizionářky atd.) nebo skrze prostorový rozsah kultu jako patrona místa či jako univerzálního světce v kalendáři. Můžeme se zaměřit na producenty (autory, opisovače nebo tiskaře), ptát se po objednavatelích nebo po důvodu psaní (causa scribendi). Naši pozornost můžeme ale také zaměřit na explicitního či implicitního adresáta nebo na příjemce, kteří nemusí být s adresáty nutně totožní. Pojem recepce zahrnuje procesy osvojování, teré se mohou pohybovat od věrného opisu textu po radikální reinterpretaci textů. Můžeme se ptát po funkci, respektive funkcích legend, které se nevyčerpávají v kultovní propagandě, nebo konkrétněji po jejich použití, přičemž opět platí, že funkce a použití nemusí být totožné. Autoři, opisovači, zadavatelé, adresáti, příjemci, funkce a/nebo užití: Ať už zvolíme jakýkoli přístup, je třeba předeslat, že vede k zcela odlišným výsledkům.

Rozhodli jsme se zabývat se funkcí a využitím příběhů o svatých v historickém vývoji. Ptáme se tedy, k čemu a jak byly příběhy o svatých používány. Přístup prostřednictvím jejich použití z hlediska historiků jednodušší než jiné přístupy, které vyžadují literární nebo filologické znalosti. Přitom se, jak bylo naznačeno, opíráme o hagiografika ze Stiftsbibliothek St. Gallen, které vzorně zpracoval Beat von Scarpatetti. Jedná se o přibližně 45 svazků až do 12. století, celkem přes 170; to je solidní výchozí základna.

Materiál ze St. Gallenu nám nabízí téměř jedinečnou příležitost sledovat proměnlivé konjunktury žánru od 8. do počátku 16. století, jenž je úzce spjat s více než tisíciletou historií kláštera. Ano, v některých obdobích se hranice mezi hagiografií a historií skutečně stírají. A tyto konjunktury byly opravdu proměnlivé.

V následujícím textu se budeme nejprve zabývat různými „místy“, pro která byly legendy původně určeny; to znamená, že se pokusím vysledovat jejich původní "sociokulturní kontext". Ve druhém kroku se zaměříme na radikální proměnu funkce, která se začala rýsovat v 15. století, kdy legendy v laických kruzích a náboženských ženských komunitách rozvinuly nový, samostatný život, který se od jejich původního určení značně odlišoval. Abruptní časový skok z 12. do 15. století je dán dostupnými prameny.

Noční četba

V kapitole 42 o zachovávání mlčení po kompletáři (noční modlitbě) vyžaduje Regula Benedicti:

„Ve dnech s obědem a večeří platí: Jakmile se vstane od večeře, sejdou se všichni dohromady. Poté ať jeden předčítá Collationes [Cassiana], Vitas patrum nebo něco jiného, co posluchače povznese.“

Pro toto každovečerní společné čtení, při kterém měli být mniši povzneseni a utvrzeni ve svém životním stylu, ve své conversio morum, si pořídili sangallenští mniši na přelomu 8. a 9. století dvě sbírky legend, které patří k nejstarším sangallenským hagiografikám. Jedná se o Cod. Sang. 552 a o něco mladší Cod. Sang. 558. Podle katalogu rukopisů obsahují oba svazky životy vybraných „církevních a mnišských světců“. Na rozdíl od jednotlivých životopisů (libelli) se výzkum s ranými sbírkami potýká s určitými obtížemi, protože ne vždy je na první pohled jasné, kdy, pro co a kým byly sestaveny. Jejich počet však jednotlivé životopisy mnohonásobně převyšuje. Pokud se zajímáme o funkci a použití, nemůžeme se tedy vyhnout tomu, abychom se sériemi podrobněji zabývali.

Oba soubory fungují bez obsahu, což naznačuje, že předčitatel nemohl vybírat, ale přednášel kousek po kousku v daném pořadí. Velká písmena (majuskule) mu ale signalizují, že se na tom či onom místě musí zastavit, protože začíná nový životopis. 

Cod. Sang. 558 navíc používá červenou a zelenou barvu k odlišení nadpisu od souvislého textu. V této souvislosti je důležitá nejen otázka velkých či malých písmen, ale i interpunkce. Ta pomáhá předčitateli dělat při čtení pauzy. Oba soubory ale postrádají poznámky na okraji (s instrukcemi pro čtenáře), což svědčí proti liturgickému využití.

Nejstarší katalog knihovny kláštera, datovaný kolem let 860/865 (Cod. Sang. 728), řadí Cod. Sang. 558 do stejnojmenné rubriky De vita sanctorum patrum.

Zde nese svazek synoptický název, který do jisté míry nahrazuje chybějící obsah:

„Životopisy svatých otců, to jest Pavla, Antonína, Hilariona a Malcha, a dvanáct homilií od Caesaria a o nalezení kostela svatého Michaela a výroky biskupa Martina biskupovi Polemiovi v jednom svazku.“

V katalogu následuje rubrika De vita sanctorum patrum bezprostředně po regulérní literatuře, která je uvozena Regula sancti Benedicti, tedy souborem pravidel, který byl od poloviny 8. století směrodatný i v St. Gallenu. V této rubrice je tedy soustředěn materiál, ke kterému se měli mniši podle Benediktovy řehole uchýlit jako k noční četbě. Do systematiky katalogu patří také životopisy domácích patronů Galluse a Otmara, stejně jako Columbana a Columby. V takových příbězích měli mniši nalézt vzory, které mohli následovat.

Svatí a jejich legendy

 Předmluva

Svět svatých a legend je světem plným hrdinek a hrdinů s nesčetnými zkouškami a zázraky, světem bláznivých příběhů v neustále nových obměnách. Nepochybně právě výjimečnost významně přispěla k popularitě těchto textů a učinila je zapamatovatelnými.

Ačkoliv je hagiografie, jak se tento žánr nazývá v vědeckém diskurzu, dnes mnohým cizí, přesto zůstává pokladem, v němž vedle božského září i lidské, vedle nebe i země.

Knihovna kláštera St. Gallen vlastní jednu z nejcennějších sbírek legendárních textů od raného středověku. Ta začíná v 8. století a vyznačuje se vysokou kvalitou a širokou různorodostí  – je to nevyčerpatelná studnice pro představení tohoto tématu a zároveň pro osvětlení významu raně středověkého kláštera St. Gallen.

Vývoj legendy vedl od 1. do 5. století, vycházeje z Bible, přes první zprávy o mučednících a vyprávění o utrpení (passiones), k životopisům svatých „vyznavačů“ Antonína a Martina. V raném středověku se fond zahustil a rozšířil, k čemuž od 9. do 13. století přispěly i kláštery Reichenau a St. Gallen u Bodamského jezera, a to částečně působivými díly, jako jsou životy domácích svatých z St. Gallenu, Galluse, Otmara a Wiborady. Dominikán Jacobus de Voragine vytvořil kolem roku 1260 v Janově sbírku legend, Legenda aurea, standardní sbírku legend, která byla účinná po celá staletí. Teologicky zdánlivě rovnocenné stojí vysoce hodnotné literární výtvory vedle braků bez originality, autenticky dojemná vyjádření vedle faktografických zpráv a detailně propracovaná vyprávění vedle od reality odtržených výplodů fantazie.

Ve středověku se hagiografie nenacházela na okraji zájmu společnosti jako dnes, ale v jejím středu. Svatí se svými příběhy byli zásadní součástí teologického orientačního systému a vůbec celé kultury. Jejich svátky, pevně zakotvené v církevním roce, strukturovaly běh roku, rodiče po nich nechávali křtít své děti, svatí byli vzýváni v nouzi a od pozdního středověku byli všudypřítomni i ve veřejném prostoru v podobě obrazů a soch. Jejich potenciál byl stále více využíván, až se stal problematickým a reformace se proti němu radikálně postavila.

V katolických oblastech však svatí zůstali přítomni, nejen se svými příběhy a na obrazech, ale zejména také s relikviemi a oltáři. Podobně jako legendy oslavují svaté muže a ženy například i klášterní práce, jako třeba relikviář  s malými ostatky svatých – nemusí to být vždy kosti, ale mohou to být i relikvie dotyku - které tvoří nádherný, barevně sladěný soubor.

Vědecké zpracování hagiografických pramenů je působivé. Již v 16. století se objevily první tištěné sbírky (Boninus Mombritius, Aloysius Lippomannus, Laurentius Surius). Vrcholným dílem dějin vědy vůbec jsou rozsáhlá a kritická pramenná Acta Sanctorum. V roce 1607 se do něj pustili vědci z jezuitského řádu, „bollandisté“, pojmenovaní po Johannu Bollandovi, editorovi prvního svazku z roku 1643. Poslední svazek tohoto pokročilého, dodnes však nedokončeného díla vyšel v roce 1925. V nedávné době předložil medievalista Walter Berschin pod názvem Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter vynikající přehled legendární literatury až do 13. století. Vědeckou výměnu dnes udržuje pracovní skupina pro hagiografické otázky Akademie diecéze Rottenburg-Stuttgart.

Tato doprovodná publikace k zimní výstavě 2024/2025 Klášterní knihovny v St. Gallenu se věnuje výběru aspektů světa svatých a legend. Chce je nejen představit a přiblížit, ale také zpřístupnit a vyzvat k jejich zkoumání. 

---------------------------

Výstava byla připravena malým týmem ve složení Eva Dietrich, Cornel Dora a Ruth Wiederkehr. Děkuji svým spolupracovnicím za inspirativní spolupráci, stejně tak Gabriele Signori, která napsala velmi užitečný úvod do tématu. K obohacení výstavy přispěla grafička Elena Kaeser linoryty s atributy představovaných svatých, které jsou reprodukovány i v tomto katalogu. Za tento skvělý příspěvek jí srdečně děkujeme.

Katalogy Klášterní knihovny již delší dobu graficky zpracovávají Roland Stieger a Atelier TGG a produkuje Cavelti Druck AG. Jim patří dík za nejen přátelskou, ale i profesionální práci.

Do poděkování zahrnuji všechny zúčastněné členy týmu, zejména Ulrike Ganz, Ursulu Kundert, Sabine Bachofner, Silvie Frigga, Kathrin Hug, Elke Larcher, Christu Schaffert a také naše stážistky Rabeu Nadler a Ivonu Paponju.

Jako vždy nakonec děkuji našim sponzorům, kteří jsou uvedeni v tiráži, a také našim institucionálním podporovatelům, Spolkovému úřadu pro kulturu, kantonu St. Gallen / Swisslos a městu St. Gallen. Zvláštní poděkování jako vždy patří našemu zřizovateli, katolické konfesní části kantonu St. Gallen a katoličkám a katolíkům kantonu St. Gallen.